ISSN 1339-4762

2percenta

Reklamný prúžok

Na dětské násilí bychom se měli dívat jinak

DSC09307 resizeDo soutěže loňského Berlinale vstupovala Nora Fingscheidt jako nováček. Do roka její celovečerní hraný debut Narušitel systému získal tři desítky ocenění, včetně Evropské filmové ceny. Intenzivní příběh těžko zvladatelné desetileté dívky jménem Benni, s níž si německý systém sociální péče nedokáže poradit, se toto jaro stal také osminásobným vítězem německých filmových cen Lola. Na Slovensku a v Česku je snímek k vidění díky nové festivalové videotéce Edisonline.

Jak jste se dozvěděla o tzv. narušitelích systému?

Před sedmi lety jsem natáčela dokument o útočišti pro ženy bez domova a jednou se mezi těch asi šedesát dospělých žen nastěhovala čtrnáctiletá holka. Divila jsem se, co tam dělá. Sociální pracovnice mi ovšem s klidem oznámila, že jde o tzv. narušitelku systému. Začala jsem si o tom zjišťovat víc a dozvěděla se, že narušitel systému je neoficiální termín pro dítě, pro které sociální systém nedokáže najít umístění, protože každá instituce ho odmítá s tím, že by ho nezvládla. To znamená, že takové dítě musí mít nesmírné množství energie, když na něj nestačí tolik profesionálně vyškolených dospělých. Vždycky jsem chtěla natočit film o divoké, naštvané dívce, jen jsem pro něj neměla příběh. Narušitelky systému mi ho poskytly. Mohla jsem tak udělat film o něčem, co mě osobně zajímalo a zároveň mělo společenský význam.

Na Narušiteli systému je vidět, že jste mu věnovala pečlivou přípravu. Žádná postava není černobílá, film nikoho nesoudí, ani systém neobviňuje ze selhání. Kolik času jste strávila rešeršemi?
Dva tři roky, ne ale každý den. Dva týdny jsem třeba žila v sirotčinci, pracovala tam, hrála si s dětmi.  Pak jsem měla přestávku. Poté jsem strávila týden na dětské psychiatrii. V jednom okamžiku jsem si musela dát na chvíli pauzu a natočit něco úplně jiného, konkrétně dokument o německé křesťanské sektě v Argentině, která žije jako v 19. století. Téma narušitelů systému se mi totiž dostalo moc pod kůži a narušilo mou důvěru ve fungování společnosti. Nedokázala jsem přestat myslet na všechny ty hrozné případy a přišlo mi, že celý svět je hrozný. Což nikdy není celá pravda.  

Ovšem i když jde o velmi dobře připravený film, nejedná se o dokument. Ve skutečnosti by například u takového případu figurovalo víc doktorů, Bennin osud by byl ještě drsnější. Jenže film musel být pro diváky zvládnutelný, nechtěla jsem točit šokující horor.  Ani jsem nechtěla natočit film o zlém systému, tak jednoduché to není. Systém má chyby, samozřejmě, ale snaží se pomáhat. V případě hlavní hrdinky snímku Benni selhává, protože ona je dost extrémní případ.

Jak moc vám při práci prospěla vaše dokumentární zkušenost?
SYSStilljpg resizeJistě nějak ano. Možná jsem díky ní věděla, kdy se držet stranou, kdy nechat kameru běžet. Nicméně já začala u hraného filmu. Vždy jsem fikce chtěla i točit, ale někdy narazíte na téma, které je lepší zpracovat jako dokument. Na mé filmové škole se tohle zaměření přísně rozdělovalo. Já se ovšem věnovala i mimoškolním projektům, právě jako zmíněnému dokumentu o bezdomovkyních. Dokumentaristika mě pořád inspiruje, i když se vám film nepovede, naučí vás něco o skutečném životě. Při natáčení fikce musíte řešit ega spousty lidí.

Jak vám pomohla při natáčení Narušitele systému vaše zkušenost s mateřstvím?
Když jsem na tom filmu začala pracovat, mému synovi byly dva roky. Porodila jsem ho v polovině studia na filmové škole a měla jsem kvůli tomu pocit, že nejsem pořádná matka. Jeho otec navíc žil v jiné zemi a celé to bylo chaotické. Když jsem si ale začala dělat rešerše o dětských domovech a psychiatrech, došlo mi, že nejsem špatná matka. Když jsem se svým synem, věnuju se mu, když s ním nejsem, stará se o něj jeho otec nebo prarodiče. Takže v tomhle ohledu spíš ten film pomohl mně.

Bennina matka své dítě nezvládla, ani ji však neodsuzujete. I když se na ni příběh tolik nesoustředí, měla jste vymyšlený celý její osud?
Ano, nejen pro ni, pro každou postavu. S matkou to bylo složité, bylo by jednouché ji soudit a říct, že ona je ten problém. Když čtete o domácím násilí, jste často naštvaní právě na rodiče, přijde vám, že své dítě musí nenávidět. Když jsem ale několik problémových rodičů potkala, došlo mi, že se snažili, ale nedokázali to, nevěděli jak, nebo měli sami velké problémy. Sociálka takovým lidem děti odebere, jenže ony často pořád chtějí domů, rodiče jsou prostě rodiče. To jsem chtěla ukázat také. Bennina matka jako rodič selhává, stále však svou dceru miluje.

Bylo těžké vyvážit ve filmu emoce, smutek a radost?
Jistě. Ale věděla jsem, že tam musí být také lehkost, život, světlo, protože takové jsou i děti. Někdy si přečtete stránku z životopisu nějakého dítěte a divíte se, že vůbec přežilo. A pak to dítě potkáte a ono si hraje a směje se. Děti mají instinkt k přežití. Také Benni si chce hrát a smát se, proto i film o ní musel obsahovat tuhle energii.

Jak jste našla svou hlavní herečku Helenu Zengel?
Měla jsem štěstí. Během psaní scénáře jsem se bála, že vhodnou herečku nenajdu a pokud ano, tak její rodiče nebudou souhlasit. I proto jsme s hledáním začali už rok před natáčením. Helena se na castingu objevila jako sedmá. Přišlo mi, že jsem Benni nemohla najít tak rychle, a radši jsem viděla ještě dalších sto padesát holek, které jsme hledali po různých sportovních klubech karate apod. Po každé z nich jsem ale myslela na Helenu. Blonďatou Benni jsem si sice nepředstavovala, jenže Helena dokázala její agresi zahrát s neuvěřitelnou vrstvou zoufalství a zranitelnosti. Tu roli jsem jí musela dát.

Jak jste s ní pak pracovala?
SYSTEMCRASHER resizeNatáčecích dní bylo hodně, točili jsme pět měsíců. Dbala jsem na to, aby si ona i její matka pořádně přečetly scénář, aby věděly, co všechno ta role obnáší. Točit s dítětem film s takovým tématem s sebou nese velkou zodpovědnost. Helena navíc musela strávit nějakou dobu bez rodičů, bydlí v Berlíně a natáčelo se v Hamburgu a u Hannoveru. Museli jsme si u ní vybudovat důvěru. Její přípravy před natáčením proto trvaly půl roku.

Bylo lehké ji po křičící scéně zklidnit?
Šlo to bez problémů. Po té půlroční přípravě dokázala Benni od sebe oddělovat. Mohla zahrát scénu, kde se Benni pere, pak dostala pětiminutovou pauzu a okamžitě si začal hrát a vtipkovat. Dospělí zůstávali ve své roli, ona se do ní a z ní uměla okamžitě přepínat.

Jak si Helena užila hotový film?
Jedla u něj hodně popcornu, všude ho rozhazovala, smála se, některé scény na ni zapůsobily. Má spoustu energie a je velmi inteligentní. Když film viděla podruhé na premiéře na Berlinale, pořád se vrtěla. Už věděla, co se tam stane, a radši by někde běhala, než dvě hodiny seděla v kině.

Benni má násilnou povahu, její zuřivost je ale zjevně voláním o pomoc. To bývá běžné?
Myslím, že ano. Když malé dítě někoho zbije, každý ho chce vyloučit ze školy. Je to pochopitelné, ale podle mě špatné. Násilí u dětí značí, že s nimi není něco v pořádku. Neměli bychom je pak diskriminovat. Když dítě zjistí, že ho nemají rádi, nora resizezačne být často ještě násilnější. Nálepka problematického jedince se s ním veze a situace se zhoršuje. A nakonec vyroste do opravdového násilníka. V Německu jsme měli případy, kdy teenageři někoho ubili v metru k smrti. Všichni pak hned křičí, že jde o šílence a monstra. Ale takoví lidé mají většinou za sebou dlouhý, smutný osud. Nechci to omlouvat, ale myslím, že bychom se měli na násilí u dětí dívat jinak. Ne jen rozdělovat na oběti a viníky.  

Co se s narušiteli systému děje ve skutečnosti?
Každý má svou historii. Někteří skončí ve vězení. Některé případy mají šťastný konec, jde ale o výjimky.

Bylo těžké najít správný moment, kdy příběh Benni uzavřít?
Ano. Chtěla jsem, aby se divák v jeden okamžik cítil ztracený, aby nevěděl, jak příběh skončí. Na začátku si myslíte, že tušíte, jak se to vyvine. Ale protože Benni je „až moc“, chtěla jsem, aby i filmu bylo „až moc“. Proto trvá tak dlouho a je to taková odysea. I natáčení samo bylo náročné, dokonce jsem z něj onemocněla.

Natáčeli jste ve skutečných ústavech?
Ne, jen scéna narozeninové oslavy vznikla na psychiatrickém oddělení, pro zbytek jsme museli improvizovat. Pečlivá příprava vám ale dá svobodu. Viděla jsem asi patnáct ústavů a každý vypadal jinak. Stejně tak školy. Věděla jsem, že se nemusím držet jednoho popisu sociálních ústavů a pracovníků.

Snažila jste se ve filmu zachytit hlavně Benninu perspektivu?
Ano, ale zároveň jsem do ní vkládala i pohled systému, resp. jeho pracovníků. Sociální pracovníci nejsou dobře hodnoceni, jejich práce je přitom vyčerpávající a důležitá.

Jak jste přišli na vizuální ztvárnění Bennina vzteku?
Trochu jsme experimentovali. Měli jsme nízký rozpočet, tak jsme objevovali kouzlo levných triků. Zkoušeli jsme makroobjektivy, přibližování se věcem. Kamera se stále hýbe, protože i Benni je neustále v pohybu. Stativ jsme použili jen ve scéně, kdy je Benni přivázaná k posteli. Forma u mých filmů vychází z obsahu. Například onen dokument o křesťanské sektě byl tichý a klidný, jako ta komunita. Vizuální styl Narušitele se ovšem rodil spíš postupně, než že bychom dopředu věděli, jak co natočit. I ve střižně jsme si hráli, hlavně s vrstvami barev. Nasnímali jsme hodně zblízka lampy s plastovým krytem a využili je k barevným trikům. Chtěli jsme, aby Bennino trauma bylo viditelné. Film má být audiovizuální zážitek, to aspoň v kině chci vždycky já.

Jaké máte ráda režiséry?
Radikální. Gaspara Noé, bratry Dardenny, Michaela Hanekeho, i starší filmaře jako Truffauta, Kieslowského. Miluju spoustu filmů.

Share/Save/Bookmark
matures and boys sex