ISSN 1339-4762

2percenta

Reklamný prúžok

Rukojmími komunistického systému byli v Gruzii všichni

Irakli4l resizeV roce 1983 unesli mladí Gruzínci z prominentních rodin letadlo na trase z Tbilisi do Leningradu a pokusili se s ním emigrovat ze SSSR. Jejich akce skončila tragicky. O víc než třicet let později o této události vznikl film Rukojmí, přijatý do programu 67. Berlinale, který upozornil na domácí talent Irakli Kvirikadzeho.

Mladík se na berlínský filmový festival za rok vrátil jako Shooting Star, tj. jeden z deseti slibných evropských herců, které Berlinale každoročně představuje filmovému světu. Od té doby si zahrál například po boku Anthony Hopkinse. Rukojmí nyní patří do nabídky videotéky HBO GO.

Co se pro vás změnilo mezi berlínskou premiérou filmu a vaší účastí v programu Shooting Stars?
Přestěhoval jsem se do Los Angeles, našel jsem si tam práci, začal jsem víc pracovat na svém akcentu a začal jsem brát sám sebe víc vážně jako herec.

Předtím jste herectví neviděl jako seriózní povolání? V Gruzii jste ho studoval, ne?
Irakli5 resizeTo ano, ale nikdy jsem nebyl součástí tak velkého filmu, jakým se nakonec stali Rukojmí. Promítala je spousta festivalů a zemí. Já přitom do té doby nikdy nehrál hlavní roli, vlastně jsem ani nehrál v celovečerním snímku. Takže to pro mě byla velká změna.

V L. A. lidi od filmu zajímá, že jste se objevil v gruzínském snímku úspěšném hlavně na festivalech?
Pro ně to je samozřejmě menší film, ale vždycky vám pomůže, když lidem můžete už něco ukázat. Rukojmí se navíc dostali i do amerických kin, takže neviditelní nebyli, hráli se taky na známých zámořských festivalech jako Telluride, vedle novinek hvězd jako Guillermo del Toro nebo Angelina Jolie. Takže jsem díky nim mohl nějak zapůsobit na americké agenty.

Váš plán je prorazit v USA?
Rád bych, ale jsem otevřený nabídkám z celého světa. Ne že by Hollywood byl můj jediný sen, i když jako každý herec chci, aby si mě všimli. Nejdřív se ovšem musím zbavit evropského akcentu, abych nemusel hrát v amerických filmech jenom zloduchy z Východu.

Jaký je život v L. A.?
Spojené státy jsou jako jiná planeta. Tři a půl roku jsem žil v New Yorku, kde jsem studoval herectví, a pak se přesunul do Los Angeles. Připadá mi jako dobré místo pro život, nejen pro herce. Je tam sluníčko, teplo…

Irakli resizeV New Yorku jste studoval ve Studiu Stelly Adler, založeném v roce 1949, mezi jehož absolventy patří i Marlon Brando a Robert De Niro. Stále tam preferují tzv. herectví metody, při němž se herci vžívají do rolí?
Pořád vyučují podle Stanislavského metody, kterou Stella Adler upravila. Byla to skvělá zkušenost, strávil jsem tam půl roku.

Využil jste Stanislavského metodu při natáčení Rukojmích?
Jednou, během přípravy na scény u soudu jsem se týden trápil hlady, abych vypadal vyčerpaně a vystrašeně. Tato metoda je náročná, ale jsem její fanoušek. Mými nejoblíbenějšími herci jsou asi Daniel Day-Lewis a Philip Seymour Hoffman, jejich práce mě inspiruje.

Rukojmí nejsou ojedinělý gruzínský film, který prorazil ve světě. Čím to je?
Každé Berlinale promítá aspoň čtyři gruzínské filmy, což je super, před deseti lety byl totiž gruzínský film mrtvý, nic se netočilo. Zabila ho politická situace, dnes je země politicky víc stabilizovaná a lidi se můžou starat zase i o kulturu. Díky jim a nové generaci, která film miluje a chce u něj pracovat za každou cenu, se obrodila taky naše kinematografie. Jsem hrdý, že jsem toho součástí a dál chci pracovat i v Gruzii, pokud tam najdu zajímavou postavu a film.

Co vás zaujalo na Rukojmích?
Irakli3. resizePředstavovali výzvu, už jen tím, že jsem hrál skutečnou postavu. Ten příběh jsem znal, máma mi ho vyprávěla, když jsem byl dítě, a pamatuju si, jak mě rozhodil. Případ únosu doprovázelo tajemství, spousta fakt nebyla známých. Díky filmu jsem se mohl setkat s příbuznými a přáteli Gegy Kobakhidzeho, předobrazu mé postavy. Potkali jsme i Tinu, jeho ženu, která jako jediná z únosců stále žije a mohla nám říct, co se přesně dělo uvnitř letadla. Názory na to, co Gega se svými kamarády udělal, se různí. Pro někoho jde o teroristy, pro jiné o hrdiny. Já je tak černobíle neviděl, vnímal jsem je spíš jako naivní idealisty, kteří chtěli udělat nějaké politické gesto. Proto unesli letadlo, aby ukázali, že jsou proti SSSR. Jenže udělali velkou chybu a zaplatili za to svým životem. Ani nemají hroby, nikdo neví, kde jsou pohřbeni. Podle mě šlo o obecnou, nejen osobní tragédii, proto se film jmenuje Rukojmí – všichni byli rukojmími komunistického systému.

Jak se film líbil doma v Gruzii?
Každého zajímal, lidi ho chtěli vidět, ale publikum bylo dost kritické, jak už v Gruzii bývá. Tenhle příběh si navíc hodně lidí pamatuje, zažili ho a mají na něj svůj názor. Takže často čekali od filmu něco jiného. A víc informací. Jenže kdybychom tam dali všechno, snímek by trval aspoň šest hodin.

Share/Save/Bookmark
matures and boys sex