ISSN 1339-4762

2percenta

Reklamný prúžok

Milující “sestry” Bérénice Bejo a Martina Gusmán

Berenice3 resizeObě se živí jako herečky, obě si vzaly režiséra, obě pocházejí z Argentiny a k tomu jsou si ještě tak podobné, že dostaly v novém filmu Naprostá láska (Úplná láska) role sester, které jsou si neobvykle blízké. Francouzská hvězda Bérénice Bejo známá z oscarové komedii Artist a argentinská herečka Martina Gusmán snímek, který 24. října vstoupí do slovenských kin, poprvé uváděly na benátském festivalu, kde s nimi hovořila Iva Přivřelová.

Naprostá láska sleduje dvě sestry, které se po letech odloučení opět setkají a zjistí, že k sobě mají až příliš blízko. Jde podle vás o feministický film?
Martina: Neřekla bych, že to je příběh o ženské emancipaci. Spíš o tom, jak dvě postavy získávají sílu. Nepotřebují k tomu sice muže, to je ale dané i tím, že ostatní lidé jejich životům nikdy nedali pevnou strukturu. Zato pouto mezi nimi zůstalo silné, ačkoliv jedna žije v Argentině a druhá ve Francii. My měly za úkol ukázat všechny odstíny jejich vztahu a povah, jejich sexualitu, strachy, potřeby.
Bérénice: Obě postavy jsou hodně silné, protože žijí svůj život tak, jak chtějí. Nestarají se o to, jak se mají věci dělat, dělají si je po svém. Ani já Naprostou lásku nevnímám jako feministický film, ale jako love story. Příběh se ptá, jak můžeme milovat někoho, koho milovat nemáme? Kdo rozhoduje, co je správné a co ne? A líbí se mi, že náš film odpověď nedává. Ani já ji nemám. I když nechci spát se svou skutečnou sestrou.

Sesterství snímek zobrazuje jako skoro ideální formu lásky. Vy obě máte sestry, jaký k nim máte vztah?
BereniceBejo resizeBérénice: Já velmi úzký. Ale kdybych měla bratra, bylo by to také tak. Vyrostla jsem s rodiči, kteří mi říkali, jak je krásné mít sourozence, protože se na něj můžete vždy spolehnout. Ovšem pokud si se svými sourozenci nerozumíte, nemyslím si, že se o to musíte snažit za každou cenu. Důležitější jsou jednotlivci. Martina není moje skutečná sestra, přesto mám pocit, jako by byla. Máme k sobě blízko, máme podobné myšlenky, názory, způsoby.

Co bylo na vašich rolích nejkrásnější a nejnáročnější?
Bérénice: Nejkrásnější na celém natáčení byla bezpochyby Martina. Nejnáročnější bylo uvolnit se. Pro mě šlo o těžký film, někdy jsem moc nechápala režii Pabla Trapera, nevěděla jsem, kam film směřuje. Také jsem se potýkala se španělštinou. Martina mi hodně pomáhala a vysvětlovala. Pablo mi pak řekl, že chtěl, abych byla naprosto ztracená. Tak dostal, co chtěl.

Nepomohl vám v porozumění jeho režisérských metod fakt, že jste si sama jednoho režiséra vzala, Michela Hazanaviciuse?
Bérénice: Tohle natáčení bylo snazší pro Martinu, Pablo je její manžel, takže ho dobře zná. Já jsem přijela s ideou o své postavě, která byla úplně špatně. Cítila jsem se jako nejhorší herečka na světě. Svou roli jsem neustále měnila. Jenže moje Eugenia taková je, nechce nikde zůstat, i ona je matoucí a protiřečí si. Teď už si z toho dělám legraci, ale když jsem odlétala z Argentiny domů do Francie, opravdu jsem si myslela, že už nikdy hrát nebudu. A byla jsem přesvědčená, že v tom filmu jsem hrozná. Poslední den natáčení jsem jen brečela, nedokázala jsem říct ani jednu repliku. Pablo ale všechnu tu zranitelnost využil.

Jak jste se pak ve Francii pocitu, že jste strašná herečka, zbavila?
Berenice2 resizeBérénice: Jela jsem na turné s jednou divadelní hrou a došlo mi, že když zvládnu dvě hodiny na jevišti, tak tak hrozná nejsem. Šlo o romantickou komedii, po tomhle filmu jsem potřebovala už nějaký oddech, byla jsem dost emocionálně unavená. Komedie je víc o technice, rytmu a načasování, než o emocích.

Jak se vám Martino pracuje s manželem?
Martina: Náš vztah s Pablem se během let prohlubuje. On se vás vždycky snaží dostat z vaší komfortní zóny, chce, abyste se cítili zranitelní, zároveň vás jemně vede, kam chce. V Naprosté lásce nás zavřel na ranč, kde to je trochu jako ve filmu od Buňuela, nemůžete to místo opustit. Vztah oněch sester vypovídá o naprosté, nepodmíněné, intenzivní lásce, jak o ní zpívá píseň použitá ve filmu. A tahle láska, u níž si nejste jistí jejími hranicemi nebo co je v ní ještě dovolené a co ne, je univerzální. Právě tu ve filmu prozkoumáváme.

Bérénice, vaše rodina z Argentiny kvůli vládě vojenské junty emigrovala, když jste byla malá. Jaké bylo vrátit se tam natáčet film o rodině, která právě díky diktatuře zbohatla?
Bérénice: Poprvé jsem se do Argentiny vrátila v roce 2001, nedlouho po 11. září, v době, kdy se v Argentině vystřídalo za jeden měsíc pět prezidentů. Když jsem předloni jela do země znovu kvůli tomuto filmu, nečekala jsem, že mě to tak rozhodí. Ale točila jsem film o tajemství diktatury, kvůli níž moji rodiče zemi opustili. Možná proto jsem se cítila tak ztracená, zmatená a vystresovaná. Film se míchal s mým životem a bylo to hodně intenzivní.

Když každá žijete jinde, jak odlišně vnímáte dědictví argentinské diktatury?
Berenice resizeBérénice: Moje sestra se do Argentiny vrátila, žije tam s manželem a čtyřmi dětmi. Rodiče se zato už vrátit nechtěli. Po pětadvaceti letech jsem je posadila do letadla až já, aby tu zemi navštívili. Můj otec býval režisér a jeden festival tehdy promítal jeho filmy. Můj vztah k Argentině je takový přízračný a možná až dětinský, složený hlavně z historek, které mi vyprávěli rodiče. Víc jsem se nikdy nechtěla dozvědět. Mí rodiče byli hodně aktivní v protestech proti vládě a museli opustit všechno a všechny. Vím, že je pro ně o té době těžké mluvit. Proto jsem si řekla, že film o vojenské diktatuře nikdy nenatočím. Přitom všechny scénáře, které mi z Argentiny posílali, byly právě o ní. Když jsem souhlasila s Naprostou láskou, příběh vyprávěl jen o dvou sestrách. Nepředpokládala jsem, že se v něm nakonec ocitne i část z argentinské minulosti. To mi došlo, až když jsme začali natáčet. Pomalu se mi to dostávalo do těla a nebylo to příjemné. Argentinská historie byla něco, co jsem musela prozkoumat, ale vlastně jsem vůbec nechtěla. Což opět souzní s postavou Eugenie, která o tom také nechce mluvit, ani slyšet.
Martina: Zato já i moje postava Mia máme opačný přístup. Moji rodiče se také angažovali v politice, ale neodešli, i když má matka chtěla. Je skoro zázrak, že přežili a nestali se z nich tzv. desaparecidos, zmizelí, jako z řady jejich přátel. U nás v rodině se o diktatuře mluvilo hodně a i pro Miu je důležité všechno pojmenovat. Má rodina se pořád o politiku dost zajímá. Naprostá láska explicitně politická není, ale vypráví o lidech, kteří díky spojení s diktaturou zbohatli. To je docela nové. O době vojenské junty vzniklo hodně filmů, ale o těchto lidech ne, navíc náš film je ukazuje lidsky, ne jako zloduchy.

Share/Save/Bookmark